Jizerky na běžkách II. - Jak jsem ujela 40 kilometrů

To byla teda noc. Nejenže jsem slyšela kohoholiv, kdo chodil na chodbě, taky mi padala moje těžká péřová peřina z postele. Matěj vstával kolem sedmé a šel dolů do lyžárny připravovat běžky. Servis mám excelentní, biatlonisté mi mohou závidět. :D Je fakt, že pro úpravu lyží mají v této chatě trošku bojové podmínky, ale je aspoň kam zapojit žehlička. Nicméně lyžárna je spojená se skladem potravin a dřeva. Při nažehlování lyží Matěje překvapil kuchař, co tam přišel pro vejce. :D Holt horská chalupa.

Dnes azuro!

Snídaně měli excelentní. Teda, já asi nejsem moc náročná, ale vejce, šunka, sýr, káva, zelenina, ovoce a máslo mi ke štěstí stačí. Přivezla jsem si avokáda a snaxy od rawbakers a byla jsem spokojená. Za okny jsem viděla azurovou oblohu a fakt jsem se na dnešní vyjížďku těšila. Matěj ještě při snídani koukal do mapy, kudy to pojedeme, protože jsme se domluvili, že to pojmeme jako celodenní výlet s tím, že budem hodně zastavovat a kochat se, abysme si odpočinuli. Vypočítal to na 40 kilometrů s tím, že pokud bych se cítila unavená, můžeme to na vyhlídce Krásná Máří otočit a bude to méně. Jen abych to trošku vysvětlila - tak moje maximum na běžkách jsem ujela přesně včera. :D Jinak jsem vždy jezdila mezi 15-20 kilometry. Proto jsme si radši nechávali zadní vrátka, kdybych se naštvaně zřítila do sněhu, odhodila hůlky a prohlásila, že dál nejedu. :D

Po snídani a zbouchání kousku batátových brownies jsme vyrazili a cestou na Smědavu se za náma ozývalo houkání hasičského vozu. Rozléhalo se to strašně moc, měla jsem fakt pocit, že se někde z lesa musí za chvíli ta cisterna vynořit. Překvapivě se nevynořila a my až na Smědavě zjistili, kam a proč hasiči jeli - na plácku před horskou chatou byla čtyři auta a hasiči hasili menší chatičku. Naštěstí se nikomu nic nestalo a chata měla pouze ohořelý kus zadní stěny. Delší, ale méně prudkou cestou jsme opět vyjeli na Knajpu. Matěj jel napřed a já se tak do toho kopce šinula sama a v jednu chvíli jsem měla pocit, že už jsem to snad přejela, protože nikde nikdo nebyl a přišlo mi to jako strašně dlouhá doba, co už jedu. Naštěstí se ale pak přede mnou objevil a hlásil, že už je to jenom kousek. Jasně, pro chlapa jenom kousek, já už fakt vyhlížela střechu Knajpy, ale ten dobrej pocit a trojka vychlazené domácí mátovo-meduňkové limonády stály za to. Od pána, co na Knajpě prodává a mám pocit, že celý život prožil zde, v Jizerských horách, jsem s hláškou: "Na, to je pro tebe." dostala ovocný košíček. Nevím, zda tyká každému nebo jsem mu přišla jako puberťačka (což by odpovídalo jak vzhledu, tak především chování), ale tohle gesto mně fakt udělalo radost.

Už jste se zkoušeli vyfotit proti sluníčku? :)

Po odpočinku a chytání slunečních paprsků na zavřená oční víčka jsme pokračovali dál na již zmiňovanou vyhlídku Krásná Máří. Mírně z kopečka jsme dojeli k ukazateli, kde jsme nechali běžky (a doufali, že nám je nikdo neukradne) a pěšky došli na vyhlídku. No, došli. Museli jsme i trochu šplhat a improvizovat, protože po sněhu a kamenech se v běžkařských botách chodí fakt blbě (vyzkoušeno za vás)! Vyhlídka však byla krásná a stálo to za to. Za náma sníh, před náma hnědá holá země připravující se na jaro. Perfektní!

Teď před námi (teda spíš přede mnou) stálo rozhodnutí, zda se vrátit nebo jet dál. Nejsem žádný béčko a tak jsem zahlásila, že jedeme dál. V tu dobu jsem ale nevěděla, co mě čeká. Dojeli jsme do Kristiánova a dle cedule mě čekalo 4,5 kilometrů do kopce na Čihadla. To si žádalo svačinku, takže jsme si dali tyčinku a rozjeli se. A tady přišla moje první krize. Nejhorší kopec, jela jsem sama, předjížděli mě i běžkaři s klasickejma běžkama a já se táhla jak ten smrad. Musela jsem prostě zastavovat a odpočívat. Nadávala jsem jak špaček, ale když jsem vyjela nahoru a viděla ten výhled, ty sněhem pokrytý stromy a azurovou oblohu, už bylo zase dobře. Na Knajpě jsme si opět dali pití a já hořkou čokoládu, kterou jsem si dala ráno do kapsy pro všechny případy. Už jsem věděla, kudy pojedem a říkala jsem si, že to bude brnkačka.

Nabrala jsem trochu sil, z Knajpy se jede z kopce dolů, ale od Černé Smědé je opět kopec nahoru (Co čekáš, seš na horách!). Ani nevím jak, ale vyjela jsem ho a čekala mě dlouhá rovina přímo do srdce Jizerek, pod naši chatu. A tam přišla krize číslo dvě. Měla jsem pocit, že se pozvracím a pak zase, že se rozbrečím. Dokonala to Němka, která mi pod běžku strčila hůlku a já spadla. Nohy mě neposlouchaly a já už jela fakt jen silou vůle. Posledních pár metrů k chatě bylo do kopce a když jsem pak vítězoslavně zvedla ruce a Matěj mi dal pusu, tak jsem se cítila fakt jako král. Ujela jsem 40 kilometrů na běžkách. Já, která je v sedmé třídě na lyžáku začala nesnášet a od té doby na ně nestoupla. Až do loňské zimy, kdy mě můj osobní trenér na nich naučil bruslit. Od té doby běžky miluju a teď jsem překonala sama sebe. Fakt jsem na sebe pyšná. A ještě víc na Matěje. Ten tím, jak se pro mě vracel a některé části trasy jezdil vlastně 2x, ujel 50 kilometrů. Ujel Jizerskou padinu.

Na pokoji jsme dali sušit věci, osprchovali se a šli do Pyramidy na pivo. A dnes jsem si zasloužila i panáka a pravý nefalšovaný jizerský knedlíky s borůvkama. Dneska jo! Večer jsme si pustili film a světe div se, neusla jsem já, ale Matěj. :D Já byla tak unavená, že mi usnout nešlo. Nohy mě bolely, tělo mě bolelo, ale já byla spoko. Pokračování příště!

Léňa

Čtěte také:
Jizerky na běžkách I. - K přehradě Souš a na Knajpu