Matěj šel ráno běhat a já vyspávala skoro do osmi. Na snídani jsme přesto dorazili mezi prvními hosty hotelu a dali si kupu vajíček, šunky, sýru a zeleniny. Venku bylo příjemně pod mrakem a tak jsem se na dnešní výlet opět těšila, i když jsem ze včerejšího výšlapu nohy pěkně cítila. Po snídani jsme si vzali dresy, zabalili tyčinky a lahev s vodou, vyzvedli si kola v garáži a vyrazili směrem na Harrachov. Hned za hotelem jsem se ještě stavila na poště s pohledy (Posíláte taky pohledy? Já pořád! Jsem jedním z těch, díky kterým Česká Pošta ještě stojí! :))
 |
| Mumlavské vodopády |
Vyrazili jsme tedy cyklostezkou, kterou nám ukázaly mapy.cz. Nejdříve to vypadalo slibně, zajeli jsme do lesa, ale cesta byla příjemná. Prostě taková ta klasická lesní cesta, po které může jet i osobní auto. V půlce týhle rovinky nás ale mapy vedly strmě dolů a odpovídala tomu i dřevěná šipka s obrázkem kola přidělaná na stromě. Začali jsme tedy sjíždět, ale asi po 10 metrech mi bylo jasné, že tohle teda nesjedu, ani kdybych měla horský kolo. Úzká pěšina vhodná akorát tak na turistiku a to ještě v kvalitní kotníkové obuvi plná kamení, zatáček a kořenů. Celý dva kilometry dolů jsem nadávala jak špaček, protože jak si může někdo tohle dovolit označit za cyklostezku jsem vážně nechápala. Trochu toho mýho vzteku odnesl i chudák Matěj, ale jelikož už moji povahu zná, ignoroval to a čekal, až se vyvztekám.
 |
| Po této cestě se dalo jet úplně v pohodě |
Po tom šíleným sjezdu jsme jeli kousek po silnici a pak jsme opět zajeli do lesa. Naštěstí už na normální cestu, která sice vedla do brutálního kopce, ale to mi nevadí, kopce šlapu ráda. (Což zní trošku divně, když si to přečtete 2x za sebou...) Když jsem vyjížděla asi tu nejstrmější část rychlostí chůze a vedle sekající brigádník se mi potutelně smál, říkala jsem si, že dnes už asi nic horšího nepřijde. Přišlo. Ale ne teď. Vyšlapala jsem tedy z posledních sil posledních pár metrů a Matěj mi s úsměvem podával pití a prohlásil, že přeci, když jsme teď jeli do kopce, musíme zase zákonitě jet z kopce. A taky, že jo. Do Harrachova už to bylo téměř pořád dolů a my tak dojeli do tohohle horského letoviska v plné parádě. V Harrachově jsem byla jednou, na wellness pobytu zakoupeném na Slevomatu s Tesim a Anet. V hotelu z doby socialismu nás dokonce obsluhoval číšník, vypadající jako Václav Neckář. Dnes jsem tu tedy po druhé.
 |
| Mumlavské vodopády |
Samotnej Harrachov mě nenadchnul ani předtím ani teď. Centrum města jsou vlastně jen předražený obchody s oblečením a dalšíma věcma a restaurace, který se tvářej luxusně. Já tu teda při své první návštěvě měla ten nejhorší burger v životě. Dnes jsme ale jen centrem projeli, Matěj mi ukázal ubytovnu Dukly, kam jezdil na soustředění a šlapali jsme dál k Mumlavským vodopádům. Ty jsou každopádně krásné a pokud jste tady ještě nebyli, doporučuji sem zajet. U vodopádů byla menší hospůdka, tak jsme si sedli, dali si pivo Konrád a tyčinku. Po menším odpočinku a anglické konveraci s američanem a jeho roztomilejma dětma jsme vyrazili na Bukovec. Vraceli jsme se Harrachovem, ve studánce doplnili vodu a kolem tenisových kurtů zvládli 3x zabloudit, než jsme si všimli opět malé stezky, která měla být průjezdná na kole. Naštěstí to bylo jen pár metrů a objevili jsme se na silnici, kterou jsme předtím sjížděli. U vlakového nádraží jsme to ale vzali na druhou stranu a už jsme zase jeli krásnou přírodou a lesem.
 |
| Mumlavské vodopády |
Výšlap na horu Bukovec (1005 m. n . m) byl ze začátku pozvolný, ale pak přišel asi ten nejhorší kopec za celý den. Možná to bylo tím, že už jsem měla nohy trochu unavený, ale jela jsem na nejnižší převod rychlostí omámeného šneka a Matěje jsem ztratila z dohledu po třech minutách stoupání. Nicméně jsem vítězně vyjela z lesa, na rovinku, kde byla naučná cedule o Bukovci, a v dáli jsem s úlevou viděla naši známou hospůdku. Bukovec je vlastně čedičový vrch, díky čemuž se zde vyvinula bohatá flóra, o které si můžeme přečíst na již zmíněné ceduli, která je součástí naučné stezky. Bukovec je jednou z největších čedičových kup v Evropě.
 |
| Náprstník červený rostoucí na Bukovci |
Po menší občerstvovačce jsme už jen sjeli posledních 7 km k našemu hotelu. Dohromady jsme najeli cca 30 kilometrů, ale vzhledem k tomu, jak kopcovitý ten terén byl, jsem byla úplně vyšťavená. Po sprše jsem jen ležela a čekala na večeři. Potom jsme ale vyrazili na menší procházku do okolí, protože přeci jen jsme potřebovali nohy trochu protáhnout, aby nám neztuhly. Narazili jsme na tréninkové hřiště místních hasičů, z čehož jsem měla radost. Pak jsme si užili krásný západ slunce a zapadli jsme do peřin i my. Zítra nás čeká rašeliniště Jizerky a výšlap na horu Smrk (1124 m. n. m.)!
Léňa
Čtěte také:
Mumlavské vodopády naprosto zbožnuju! Vlastně zbožnuju celé jizerky!
OdpovědětVymazatMoc pěkně sepsané!
foodbymag.cz