Je brzo ráno, já se budím a přes plachtu stanu vidím, že už je světlo a svítí slunce. Honza už je taky vzhůru, tak vylézáme ven a kocháme se. Slyšíme i hlasy z ostatních stanů, takže si přejeme dobré ráno, já jdu k jezeru pro vodu a čistím si zuby. Nevím, jestli už jsem se zmiňovala, ale veškerá horská voda, ať už z jezera nebo z potoka je úžasná. Takhle dobrou vodu jsem nikdy nepila. Vodu nepřevařujeme, pijeme ji takovou, jakou ji nabereme. Je to prostě čistá přírodní norská voda, kterou bych mohla stáčet a draze prodávat, muhehe. (A všichni by se fotili s lahví a dávali to na instagram s patřičným hashtagem!) Vaříme snídani, já si dělám instantní ovesnou kaši, mažu suchary paštikou a zajídám do pytlíčkem BeBe sušenek. Správná chudá česká strava na které tady frčíme všichni.
Po snídani začínáme balit karimatky, spacáky a stany a v dálce vidíme dvojici lidí s krosnama. Blíží se k nám a mávají, David jde teda za nimi zjistit, o co jim jde. Vrací se ale s nemilou zprávou. Cesta, kudy jsme chtěli jít je neprůchozí, v noci vítr shodil lanové mosty. Tito dva turisti se to dozvěděli na horské chatě, kde je popsáno, kudy to obejít. Kluci se teda rozhodli, že se do chaty dojdou podívat a zjistí víc informací. My zatím dobalujeme a Týna s Tomášem se ještě stihnou vykoupat v tom šíleně ledovým jezeře. David s Matějem se vrací z chaty s mapou v ruce a studujeme, kudy teda půjdeme. Nasazujeme krosny (připadá mi těžší než včera, ramena mám bolavý a otlačený, hurá!) a vyrážíme na druhou stranu, než jsme původně měli v úmyslu. Šlapeme nahoru a za zády necháváme jezero, kde jsme spali.
 |
| Poslední pohled na jezero u kterého jsme přenocovali |
Je nádherné počasí, azurově modrá obloha a my máme i přes všechny puchejře, bolesti nohou a zad dobrou náladu. Užívám si tu čistou přírodu, klid, sníh, vodu, zeleň, kamení... no prostě všechnu tu norskou krásu kolem. Nikde nejsou žádný odpadky, nikde není vidět, že by tu prošla noha. Norové a samozřejmě taky turisti, jako jsme my, jsou slušní a nezanechávají za sebou žádné stopy.
 |
| Krásy norské přírody |
Okolo oběda se dostáváme k přehradě Rembesdalsvanet a je to něco neskutečnýho. Ta velikost mě dostává do kolen. Rozhodujeme se, že si na "hrázi" dáme oběd. Máme už celkem hlad a vidíme, jaká hora nás čeká, takže energie je potřeba. Sundáváme krosny, kluci vybalují plynové vařiče a ešusy a my kalkulujeme, co si uděláme k jídlu a co necháme na další dny. Já se rozhoduju pro polévku z pytlíku, maso z konzervy a kus chleba. Nejdříve ohříváme vodu na polévky, pak maso. Cpeme se a dost nám to chutná. Vždycky na túrách mi tyhle konzervy přijdou strašně dobrý. Jednou jsem udělala omyl, že jsem si to ohřála doma. Pamatovala jsem si totiž tu úžasnou chuť, kdy jsem měla v nohách asi 30 km a žaludek mi zpíval opérní árie. No, doma jsem v nohách měla maximálně kilometr a hlad minimální, takže konzerva letěla do koše. Z toho vyplývá, že to, co jíme na túrách (většinou) fakt není tak dobrý, když to připravíme doma.
 |
| Já, přehrada a za mnou naše výprava |
 |
| Mňamózní masíčko z konzervy |
Plníme pupky, kecáme, koukáme kolem sebe a odpočíváme. Po "dezertu" balíme a připravujeme se na pochod do brutálního kopce. Blbý je, že tam nevede žádná cesta, ale my tudy musíme, protože jinudy se do Eidfjordu, kam máme namířeno, nedostaneme. Místo mužiků jsou tu na stromcích jen přivázaný praporky a já nechápu, jak je tam někdo mohl dát, když to vypadá jak neprostupná travní džungle (to jsem tak pojmenovala, protože to byla džungle do výše stehen). Škrábeme se teda nahoru, občas někdo stoupne do promočený hlíny a jsem tak ráda, že mám svý kvalitní boty s Gore-Texem. Chci to mít za sebou a mám po obědě nějak moc energie, tak jdu první a makám. Bolest zad ani nohou neposlouchám a jdu kupředu. Když se vydrápu nahoru, je pro mě odměnou neskutečnej výhled po okolí.
 |
| Travní džungle a my |
Oddechuju a čekám na ostatní. Jdeme ještě kousek po rovině, na protějším kopci vidíme norský kozy. Poklidně se tam pasou, bečej a přeskakujou z kamene na kámen. Jdeme po hřebeni té hory, na kterou jsme se pracně vydrápali. U jezera doplňujeme zásoby vody a taky energie, každej nese s sebou něco sladkýho, takže mi v jedný chvíli přistane v ruce pytlík kyselých žížalek, čokoláda a minitatranka. Rychle to do sebe házíme a jdeme dál.
 |
| Takhle čistá voda se jen tak nevidí |
Podle mužiků, co potkáváme, už je jasný, že jsme se napojili na starou trasu a spadlý most úspěšně obešli. Krajina se začíná opět měnit a je kolem nás více a více sněhu. Dojdeme až na obrovskou plochu, která směřuje z kopce dolů a je celá pod sněhem. Nás nenapadá nic lepšího, než obléct na batoh pláštěnku a "bobovat". No, kdo může říct, že boboval na norským ledovci? :) Nepopsatelnej pocit.
 |
| Už jsme konečně našli mužika |
 |
| Týnka bobuje na ledovci v Norsku |
Konečně vidíme Eidfjord - náš cíl. Takhle vypadá děsně blízko a já se těším, až tam budeme. Chvíli na tu krásu jen tak koukáme, pak děláme spousty fotek. Na druhé straně je nádherné údolí se spoustou vody. Pojmenováváme to "Norská Amazonka", přičemž ani vlastně nevíme, jak Amazonka zeshora vypadá.
 |
| Já a fjord, konečně! |
 |
| Norská Amazonka |
Scházíme z kopce a jdeme po rovině. Objevujeme nádhernej potůček a Týna si ho okamžitě zamiluje a říká o něm, že je to její potůček. Bereme z něj vodu a srdceryvně se loučíme. Už je dost pozdě a my víme, že k Eidfjordu dneska už nedojdeme, i když jsme si to mysleli. Je teda čas najít místo na spaní. Jsme v nějaké extra mokré části, protože kamkoliv z cesty sestoupíme a zkoušíme, zda je možný tady postavit stan, tak není, protože je tam hrozný vlhko. Jdeme pořád dál a dál a jsme víc a víc unavený a podrážděný. Na chvíli teda shazujeme batohy a kluci a Týna jdou hledat místo na spaní. Asi za 20 minut se vracejí a hlásí nám, že ho mají. Prý hotel Větrné Terasy. Týna vypadá, jako by tam pracovala, protože nám ho hrozně nabízí a říká, jaké jsou výhody tohohle hotelu. Jdeme namísto, ale mně s Honzou se to moc nezdá. Máme spát každý na jedné vyvýšenině, navíc nám vybrali tu, kde je spousta větví a kořenů a Honza má novej stan. Nechce se nám tam zůstavat, ale jsme unavený a nakonec povolujeme. Kluci nám pomáhají alespoň trošku upravit a vyrovnat místo na stan. Vejde se tam tak tak, ale stojí a je přikolíkovanej k zemi.
 |
| Týny potůček |
Děláme si večeři, holky si jdou dolů k vodě umejt vlasy. Já jsem tak hotová, že to nechávám na ráno. Chvíli ještě kecáme, cpeme se chipsama, já rozdělávám Plzeň a užívám si ji víc než včera. Pak zalezeme do stanu a jdeme spát. V noci mě budí vítr, na nerovný zemi se pořád posouvám dolů. Cejtim každej sval na těle, to bude ráno.
 |
| Hotel Větrné Terasy |
 |
| Ale jo, za tohle to stálo! |
Čtěte také:
Žádné komentáře
Okomentovat
Děkuji za každý komentář!